Reflexe kulturního šoku

Pro ty co mne neznají, tak s těmi ugandskými kluky, to myslím spíše ze srandy. Abych řekla pravdu, tak se u mne začíná objevovat zřejmě druhá fáze kulturního šoku. A projevuje se tak, že se snažím chránit a spíše si držím odstup a uvědomuji si, že jsem zde pouze na omezenou dobu.

Jsou to dva odlišné světy, Uganda a Česká republika. Jenomže nevím, kde budu vlastně doma. Uvědomuji si, že návrat pro mne bude těžký, jelikož se mi nelíbí, kam se žene naše společnost. A tady je to opravdu moc příjemné prostředí, na druhou stranu je deprimující ta všudy přítomná chudoba. Ale u nás se mi nelíbí, že vlastně mám to, co většina lidí na světě nemá a nemůže si to dovolit.

Při prvním pohovoru na tuhle praxi. Jsem zmínila, že si uvědomuji, že já mohu přiletět relativně bez problémů sem do Ugandy. Ale naprostá většina ugandanů si nemůže dovolit letět do ČR. Potkávám lidi, mluvím s nimi a to i se studenty z Malongwe. A neuvěřitelně častá otázka je, jestli je vezmu sebou do ČR. A moje stálá odpověd zní, že je to: So difficult. Letenka je drahá, životní náklady jsou drahé, u koho by bydleli, co by dělali…? Otázky pro mne nezodpověditelné a nereálné. Njn ale to místním lidem je velmi těžké vysvětlit.

Také těžké je když potkáte dítě, které vám řekne: Muzungu, give me my money. Na to se taky nedá nic říci. Naštěstí to není až tak časté.
Pro ty co neví, jak se projevuje kulturní šok. Cca první měsíc je vše skvělé, nové, úžasné; druhý měsíc je vše hrozné, nic se vám nelíbí; a pak po druhém měsíci se to vrací do normálu, klidného stavu.
Ani bych nevěřila, že to tak může být, ale na sobě to dost silně pocituji. Mám to tu stále ráda, ale uvědomuji si více i ty těžkosti a rozdíly, které zde jsou. A vím, že můj domov pro mne zůstává domovem. Už kdysi v minulosti jsem řekla, že domov je tam, kde vás lidé mají rádi. LÁSKA je klíčem, je vším důležitým a podstatným.