V poslední době mne napadají otázky. Asi nadešlo období otázkové / tázací / otazníkové . . . ?
Nejčastější otázka je:
Proč zde jsem? Co tu vůbec dělám?
Při hledání odpovědi na tuto otázku jsem si vzpomněla na svoji Mamku, která mi už na začátku. Když jsem se hlásila na školu Caritas Voš, říkala, že nespasím všechny a že lidé v pomáhajících profesích dříve nebo později vyhoří, že nechce, abych trpěla. Já jsem jí odpověděla, že už jen jeden člověk, kterému nějak pomůžu za to stojí. Stačí úsměv a radost, cítit lásku. To je to, proč to dělám a to zde cítím. Dává mi to neuvěřitelně moc.
Uvědomuji si, že nějakou práci dělat musím. Něčím se živit. A jestli to má být nějaká práce, tak tato, která mi dává smysl rozhodně více než kterákoliv jiná.
Nejraději bych rozdala všechno, co mám a to nemůžu. A naskočí mi otázka:
Komu tím pomůžete, prospějete? (proslavená otázka z Pelíšků)
Místní lidé nemohou být "jen pouzí a pasivní příjemci pomoci". Musíme je rozvíjet dlouhodobě a efektivně. Vést je k svépomoci, samostatnosti, soběstačnosti.
Njn ta křesťanská milosrdná vše převyšující láska, která se úplně rozdá . . . (Tak to cítím uvnitř, proto se na to vůbec ptám, ale zároveň si na to odpovídám viz. níže a výše.)
Také mi naskakuje teorie, která mi říká, že musíme být sami zabezpečení, silní a vyrovnaní. Abychom dokázali pomáhat druhým k zabezpečení, síle, vyrovnanosti. Nemůžu předat to, co sama nemám.
Tak asi tolik o mne za poslední dobu z toho, co cítím a co se v mé mysli odehrává.
Jinak pracuji na Absolventské práci a Bakalářce. Snažím se propojovat teorii s výzkumem a vytvářet kostru základních otázek. Vůbec jak udělat kvalitní kvalitativní výzkum, jak to dílo stvořit...asi tak. No snad s tím trochu pohnu, protože mi začíná výuka na školách, opět návštěvy nemocnice a další práce kolem projektů.
 |
| Otázky byly spojeny i s touto fotkou. Proč zde jsem? Proč se s nimi vůbec fotím? |
Ale asi o tom to tak trochu je. Ptát se a umět si správně odpovědět. Spíš by mi přišlo divné, kdybych se na nic neptala. Umět vyřešit tyto otázky, je asi klíčem úspěchu a vůbec působení a pobývání zde. Ikdyž je pravda, že ten vstup sem do Ugandy, mezi lidi pro mne byl neuvěřitelně rychlý a samozřejmý. Už dříve jestli byl kontinent, kam jsem se kdy chtěla podívat, tak jednoznačně Afrika. Bude to a je to moje srdeční záležitost.
Ono to kladení otázek souvisí i s tím,
proč dělat a jestli dělat Rozvojové projekty? Na to by si podle mne měl také každy pracovník na těchto typech misí odpovědět. Je spousta teorií a někde se říká, že se tím brzdí přirozený vývoj, že by se sami určitým způsobem rozvinuli a posunuli dál. Je pravda, že obdivuji rozvojáře a ta práce, co tu dělám mne moc a moc baví. Zase na druhou stranu jsem ráda, že dělám Humanitární práci, protože tam je ta potřebnost jasně daná (vyjasněná). No každopádně já sama si nacházím smysl v obou a žádné práci s lidmi se do budoucna nebráním, ať to bude kdekoliv. To se uvidí podle Božího vedení, zatím mne vedlo až sem a stojí to za to ;)
