Slíbené fotky

Dnes při psaní reportů za posledních 14. dní, jsem si uvědomila. Kolik jsem měla starostí s realizací kresléní kantýny, které mne včera při psaní příspěvku ani nenapadly. Tak jsem moc ráda, že je to hotové a postupně plním vytyčené cíle a úkoly. Ty jsem si stanovila podle návrhů vedoucí mise, co by vše šlo dělat během mého dobrovolnictví a praxe v Ugandě.

Pohled na kantýnu při vchodu do nemocnice.

Již během kreslení přicházeli kolemjdoucí a zaměstnanci nemocnice pozorovat, co se to děje. Díky psaní reportů a náslechům na jednotlivých oddělení mne místní doktoři a zaměstnanci znají a vznikaly vtipné situace. Přišla za mnou sestra Nakadu, se kterou jsem se zapojila do programu zaměřeného na přenos HIV (PMCT - Prevention of mother to child transmission), a divila se, že umím kreslit, že to netušila.

Zatím si obrázky zaměstnanci nemocnice a kolemjdoucí chválí. Tudíž hlavní účel (malování/kresby kantýny) je splněn.

Tefro za pomoc dostal odměnu kopačák a čokoládu. Vše dovezené z ČR. Páje a Verče patří díky za kopačák. :)

Nemocniční kantýna Sv. Josefa

Tady přikládám slíbené fotky. Společná tvorba Tefra Bukenyi a mojí maličkosti. Nakonec to byla opravdu maličkost. Spolupracovali jsme celou dobu. Ale autor obrázku je Tefro. Jsem moc ráda, že jsem měla tu čest spolupracovat s nadaným mladým umělcem ;) No chtěla jsem říci, že to byla náhoda - ta naše spolupráce. Ale jak už jsem jednou slyšela od jednoho z realizátorů našeho zátěžáku: "Nic není náhoda."

Tefro Bukenya

Památeční fotka s vykonaným dílem.

Jinak jsme tvořili nějaké obrázky na další straně, tak je musím také nafotit.

Poděkování

V tento moment navzdory těžkým časům, které asi sem tam potakjí každého. (U mne to je hlavně kulturní šok, dále jsou to spálené nohy, uši, krk od malování kantýny na sluníčku a čichání barev, průjem a další.) Musím moc a moc poděkovat všem, co při mne stojí ;) Říkala jsem si, proč nepoděkovat veřejně...?
Je užasné vidět a cítit poporu. Od blízkých z domova, spirituála a vedoucí mise. Lidí tady kolem mne, lidí doma. Díky všem, kteří se za mne modlí nebo kdy modlili. Věřím, že je to jedna z moc důležitých věci.
Když si mne vzal na svá bedra spirituál, tak mi řekl, že největší věc, kterou pro mne může udělat je, že se za mne bude modlit. Že díky modlitbě se šíří LÁSKA mezi nás a do celého světa. Dle mé zkušenosti je to tak a často se o ní opírám ;)
Tím nechci říct, že modlitba je vše, ale je fajn se do ní čas od času ponořit, zamyslet se nad věcmi jiným způsobem, rozjímat.
Jinak dny jsou zde pro mne moc intenzivní a každý den je moc silným zážitkem. Dnes končíme s kantýnou s jedním studentem z Malongwe Technicel Institutu - Tefrem Bukenyou. Příští týden budu psát zase nějaké reporty z nemocnice, podívám se na ambulanci a dospělé oddělení. Nyní je zde hodně moc případů malárie, jelikož dost prši, hlavně v noci, přes den ani ne, to bych nebyla tak spálená. A za 14. dní začíná druhý semestr na Malongwe a o týden později na základní škole v Kitule.

Reflexe kulturního šoku

Pro ty co mne neznají, tak s těmi ugandskými kluky, to myslím spíše ze srandy. Abych řekla pravdu, tak se u mne začíná objevovat zřejmě druhá fáze kulturního šoku. A projevuje se tak, že se snažím chránit a spíše si držím odstup a uvědomuji si, že jsem zde pouze na omezenou dobu.

Jsou to dva odlišné světy, Uganda a Česká republika. Jenomže nevím, kde budu vlastně doma. Uvědomuji si, že návrat pro mne bude těžký, jelikož se mi nelíbí, kam se žene naše společnost. A tady je to opravdu moc příjemné prostředí, na druhou stranu je deprimující ta všudy přítomná chudoba. Ale u nás se mi nelíbí, že vlastně mám to, co většina lidí na světě nemá a nemůže si to dovolit.

Při prvním pohovoru na tuhle praxi. Jsem zmínila, že si uvědomuji, že já mohu přiletět relativně bez problémů sem do Ugandy. Ale naprostá většina ugandanů si nemůže dovolit letět do ČR. Potkávám lidi, mluvím s nimi a to i se studenty z Malongwe. A neuvěřitelně častá otázka je, jestli je vezmu sebou do ČR. A moje stálá odpověd zní, že je to: So difficult. Letenka je drahá, životní náklady jsou drahé, u koho by bydleli, co by dělali…? Otázky pro mne nezodpověditelné a nereálné. Njn ale to místním lidem je velmi těžké vysvětlit.

Také těžké je když potkáte dítě, které vám řekne: Muzungu, give me my money. Na to se taky nedá nic říci. Naštěstí to není až tak časté.
Pro ty co neví, jak se projevuje kulturní šok. Cca první měsíc je vše skvělé, nové, úžasné; druhý měsíc je vše hrozné, nic se vám nelíbí; a pak po druhém měsíci se to vrací do normálu, klidného stavu.
Ani bych nevěřila, že to tak může být, ale na sobě to dost silně pocituji. Mám to tu stále ráda, ale uvědomuji si více i ty těžkosti a rozdíly, které zde jsou. A vím, že můj domov pro mne zůstává domovem. Už kdysi v minulosti jsem řekla, že domov je tam, kde vás lidé mají rádi. LÁSKA je klíčem, je vším důležitým a podstatným.

Malongwe - práce a slavení Velikonoc

Minulý týden jsem každý den zavítala do Malongwe. Některé dny jsem vytvářela společně se studenty pomocí techniky Manila nápisy na nemocniční kantýnu. A každý den od čtvrtka jsem chodila v Malongwe na Mše svaté, pořádně oslavit Velikonoce :) Na sobotní Mši svaté se svíčkami, při slavení vzkříšení - znovuzrození, proběhl křest mnoha miminek a malých dětí; starší děti a mládež měly první svaté příjímání. Jeden ze studentů, který mi pomáhal s vytvářením Manila nápisů, měl také první svaté příjímání.

Otec Kizito při křtu jednoho z malých dětí.

Sobotní mše svatá se svíčkami :)

Také v sobotu nastal den "D" - poprvé jsem chutnala, místní specialitu white ants (bílé mravence - termity). Jsem si to nemohla nechat ujít, ze začátku jsem se kroutila a nezdálo se mi to. Ale řekla jsem si, že když už tu jednou jsem, tak je ochutnám. A při mém velkém překvapení, mi moc chutnali. No nevím, jestli mi ještě nějaký kluk dá pusu. Možná tak ugandský těm by to nemuselo tolik vadit, když je sami jí :)

První ochutnávka White ants.

Jinak se svojí spolubydlící Míšou (koordinátorkou škol a neformálního vzdělávání komunity). Jsme oslavily Velikonoce mazancem, banánovou placičkou a Míša mi ozdobila vařené vajíčko. Já jsem vařila fazolový guláš, který jsme si daly s tousty a zeleninou. Stává se zde ze mne pořádný kafař, dělám si čím dál tím silnější kávu a někdy vícekrát než jednou denně ;) Mám to spojené s takouvou pohodou a relaxem, tak právě když je možnost a čas tak si ráda dám :)

Africký život - zamyšlení

Dnes jsem byla u toho, když na pediatrickém oddělení oživovali miminko, které se narodilo v pondělí. Maminka rodila mimo nemocnici a s dítětem přišla pozdě. Což je tu časté, rodiče nechají stav dětí i svůj vlastní dojít do náročnějšího stádia a pak teprve konečně vyhledají odbornou lékařskou pomoc v nemocnici.
Včera jsem se dověděla, že malý vyzáblý chlapeček zemřel. Jedná se o HIV pozitivního chlapečka s tatínkem, kterého jsem si minulý týden chovala a počůral mne (viz fotka 13.4.2011).
K životu tady začínám přistupovat jinak než dříve. Když vidím umírat malé děti, je to náročné, ale je to součástí života. Možná mne to trochu otupí, ale zároveň si v sobě chci zachovat lidskost, což myslím, že je reálné. Modlím se a chci modlit za zemřelé. I ty evakuace po potratech jsou dost náročné na psychiku. Asi nejtěžší je odmítnutí. Když matka odmítá své počaté dítě.
Z jiného soudku. Také jsem se svými místními kamarády nezávisle na sobě v jednom týdnu řešila, proč si nenajít afrického muže. Jsou to dva kamarádi, kteří mne učí...jeden lugandštinu a občas jen tak pokecáme. A druhý mne učí hodně, co se týče afrického života, nemocnice atd. Je pravda, že život je krátký, tak proč ho neprožít v Africe...? :)) Ale stejně odpovídám, že zde jsem teprve měsíc a že žádná taková rozhodnutí dělat nemůžu a ani nechci ;)) Ale jinak holky, afričtí kluci jsou moc fajn a přátelští, kdybyste hledaly ženichy :)) Tady zájem o světlé tváře je :))

Velikonoce

Pomalu, ale jistě se blíží závěr doby postní a budou tu Velikonoce. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat :) Tato neděle byla palmová a bylo to moc pěkné. Je zvláštní, jak jsou vidět mezi místními lidmi rozdíly. Už většinou podle výrazu se dá poznat, jestli je člověk hodný a vstřícný či ne. Uganďané jsou většinou takoví smíšci, veselí, hodní, přátelští... a jsou hodně přímí a jasní, to mi hodně sedí a líbí se mi to ;)
Předchozí dny jsem hodně trávila kolem nemocnice. Ve čtvrtek jsem po vyučování na Kitule vzala devítiletou Sausiu Mutoni z P4 do nemocnice, měla nějakou infekci v prstu a bylo to čím dál tím horší. V nemocnici ji udělali testy a má malárii, takže vyfasovala tři druhy léků (antibiotika na prst, antimalarika a iboprufen na bolesti) s náročným dávkováním. Doufám, že se poctivě léčí, dnes by měla jít na kontrolu do nemocnice.
Jinak jsem teď hodně zaměřená na Malnutrici, s kterou se tady můžu setkat v celku hodně často. V pátek přijali na oddělení šest nových případů Malnutrice...tak se tomu budu asi více věnovat (teorii, statistikám) a budu z toho psát nějaký výstup. Na tom jsme se domluvily s vedoucí mise a taky budu psát spoustu dalších věcí o sociálním systému, projektech... mimo jiné záležitosti, které souvisí i s naplňováním cílů zahraniční praxe ;)
V pátek jsem byla na Mateřském/těhotenském oddělení. Byla to zase síla. Od malička jsem moc nemusela krev... tady jsem měla možnost vidět evakuaci, po potratu dítěte a hlavně císařský řez. Poprvé v životě jsem byla na sále při nějakém zákroku...moc jsem to chtěla vidět celé, ale tělo mi to nedovolilo. Udělalo se mi špatně, tlak šel dolů a můžu být ráda, že jsem sebou nesekla na zem. Ale prý se na to dá zvyknout, tak se chci adaptovat a zvykat si...uvidím, jak mi to půjde příště ;) Já se nevzdávám :) Naštěstí, jsem odešla ze sálu...do místnosti, kde jsem se po zmátoření mohla podívat přes sklo na sál a viděla jsem ten moment, kdy vytahovali mimčo. To bylo nádherné :) Narodil se chlapeček 2,7 kg.

Sestra Sára po odchodu ze sálu váží a kontroluje narozeného chlapečka, který bude ještě proočkován.

Dále se teď motám kolem nemocniční kantýny, kterou budu pokreslovat a popisovat nápisy (název, sortiment kantýny)...sama jsem zvědavá, jak to dopadne. Už mi v hlavě naskakují nějaké vize, uvidíme, co z toho vznikne...pak vám sem hodím fotku ;)

Zhruba měsíc v divočině v Ugandě ;)

První měsíc se vrší do finále. Je moc těžké sdělit všechny dojmy a zážitky.
Uganda je prostě krásná země s nádhernými lidmi. To je můj názor po prvním měsíci zde. Teď prý má následovat druhá fáze "kulturního šoku" a má přijít opačný stav :) To jsem na to zvědavá, jak to budu u sebe reflektovat :)
Jak se mám? A co se dělo v posledním týdnu?
V pátek minulý týden jsem zavítala na pediatrické oddělení. Moc silný zážitek. Jsou zde děti do pěti let. Nejčastějšími nemocemi jsou malárie spojená s anémií, HIV, pneumonie, malnutrice (kwashiorkor, marasmus) opařeniny a popáleniny, nehody z dopravních prostředků (nejčastěji na boda boda). Kapacita oddělení je pro cca 42 dětí, s tím že děti sdílejí někdy jedno lůžko dohromady.
Zážitek to pro mne byl neskutečný hlavně díky jednomu zdravotníkovi z oddělení, Robertovi z Keni.

Robert z Keni v akci :)

 Vtáhl mne do dění okamžitě. Odměřovala jsem sirupy, podávala léky, poprvé jsem pracovala s injekční stříkačkou a podávala léky dětem kanilou. Ukázal mi na oddělení dítě, které má malnutrici typu Marasmus. Byla to síla, vidět dítě v takovém stavu na vlastní oči. Nízká váha, vystouplé žebra, stařecký obličej, tělo kost a kůže, žádné svaly, splasknutý zadeček. Když jsem se o tom učila ve škole, nenapadlo mne, že bych to mohla někdy vidět na vlastní oči!
Setkávám se zde s těžkými věcmi, ale uvědomuji si, že pozemský život je pomíjivý už delší dobu. Díky tomu, to o dost lépe vstřebávám a také díky víře ;) Protože v Bohu je život věčný a dostává uplně jiných rozměrů :)
Dalším silným momentem bylo vidět moc pěkného tatínka se synem. Oba jsou HIV pozitivní a maminka také. Přikládám fotku.

Dnes (13.4.) jsem si malého chlapečka chovala a povídala si s jeho maminkou. Krásná a jedinečná rodina.

Chlapeček je to opravdu malinký a vyzáblý, což je spojeno s oslabením celého organismu z HIV.
Pediatrické oddělení mi učarovalo a od minulého pátku jsem tam byla každý den aspoň na otočku.
Jinak jsem dnes trávila den známkováním a hodnocením studentů, jak na Malongwe, tak v Kitule. Ještě zítra musím jít oznámkovat P3 z craft (výtvarky). Jedna z nejtěžších věcí - známkovat výtvarku, všechny děti se snaží a obrázky jsou prostě krásné :) takže bych dávala všem nejraději 80-100% a to prý nemůžu...njn

Čauky,
dnes to bude i s háčky a čárkami :)
Mám se moc dobře;) Dnes jsem se z Malongwe, kde jsem byla sama se zvířátky, přestěhovala do Buikwe. Tak jsem na blízku vedoucím projektu. Mám dokonce klasickou sprchu, záchod a dokonce ledničku. Nadstandartní luxus, abych z toho nezpychla :) A můžu se věnovat i nemocnici a plánovat kreslení stěn v areálu nemocnice.
Abyste měli ponětí co dělám, tak tento týden jsem učila angličtinu v P3 a P4.Také jsem učila výtvarku v P4. Bylo to naprosto skvělé, děcka jsou bezprostřední, tvořiví, originální... Cestou z Kituly do Malongwe, mne doprovázely a běžely za mnou, když jsem jela na kole (cca 15-20 dětí z P3 a P4), užasný zážitek :)) A minulý týden se mnou šlo kousek cesty do Malongwe z Kituly 7 dětí z nursery a P1. Byla to sranda, držela jsem za ruce čtyři děti a ty se ještě dohadovaly, že se nechtějí o mne navzájem dělit. Trochu jsem je usměrnila, ale byly zlaté.

Na Kitule s dětmi z Nursery (školky)

Na Malongwe jsem připravovala test z angličtiny.Snažila jsem se studenty, co nejlépe připravit. Doufám, že to zvládnou. Jsou mezi nimi veliké rozdíly (ve znalostech angličtiny). No a počítače jsou v celku sranda, mají je teprve od tohoto semestru, takže cca tři měsíce. Učím je práci v Microsoft officech, vytváření složek a ukládání souborů. Příští týden mají studenti testy a zkoušky z odborných předmětů a už jim končí první letošní trisemestr. Na základce v Kitule bude výuka ještě dva týdny a pak budou také končit. Ale jenom na měsíc, pak začíná další trisemestr. Možná pojedu do Gulu v tom volnu, což je na severu Ugandy. Podívat se jak tam fungují projekty, po těžkých časech z minulosti, které tam zažily. Nebo budu pomáhat s assesmenty kolem komunitního plánováni. Ještě uvidím... A pak zase do škol :)
No a pátky začínám trávit v nemocnici. Minulý pátek jsem byla se sestrou Nakadu, která má na starosti HIV pozitivní matky, které porodily HIV negativní děti. Dává jim sirup pro děti, který berou každý den až do 6. měsíců věku dítěte. S tímto sirupem mohou kojit a dítě se nenakazí. V 6. měsících jde dítě na test, pak do 9. měsíce bere jiné léky, následuje další HIV test. A poslední test probíhá v 18. měsících pokud je HIV negativní, je dítě vyřazeno z evidence a považováno za zdravé.
Se sestrou Nakadu jsem byla v nemocnici, když dávala pokyny a sirup matce v nemocnici. A odpoledne jsme navštívily čtyři rodiny. Bylo to hodně dobré, užasná zkušenost. Chtěla jsem sem nahrát fotku sestry Nakadů, ale nějak to zlobí.
Píšu pravidelně reporty s fotkami pro Arcidiecézní Charitu Praha, budou asi na jejich stránkách. A dokonce mám napsaný a odeslaný příběh s fotkou do Sochy příběhu, ještě čekám na zpětnou vazbu :))
Jinak taťko, Miško a dědo, jestli chcete, můžete přijet. S ubytováním by se to nějak udělalo, mluvila jsem o tom s vedoucí mise a v poho ;) To platí i pro Kamču a Káťu s Honzíkem :) Akorát to chce dát vědět, aby se mi sem nenahrnulo moc lidí naráz. Teda pokud váš zájem stále trvá a jsou finance :)
Mějte se krásně, zdravím z Ugandy :)